úterý, prosince 13, 2005

druhý úkol

Tenhle, už poněkud starší, úkol, klade zdánlivě jednoduché otázky. Nemají-li ale mít odpovědi neúnosný rozsah, pak se při jejich formulaci zřejmě nebudu moci vyhnout neúnosným zjednodušením a zobecněním.
Pomoci by mohlo samotné označení toho kterého díla. Hypertext lze za literaturu považovat zejména pro to, že v širším smyslu je literaturou každý text. Hypertext se od ostatních literárních děl odlišuje pouze svým uspořádáním a způsobem, jakým je čten (jehož formálního předchůdce je možné nalézt v experimentální literatuře u autorů, jakým je například Cortazar, dadaistických básních a podobně, ale i systémech odkazů v odborné literatuře). Vodítkem tedy může být intence autora či (v případě některých hypertextů) více autorů vytvářet text(y), byť třeba výrazně odlišný od těch běžných, jako součást stále znovu redefinované literární tradice. (Např.Shelley Jackson: MY BODY http://www.altx.com/thebody/ )
Multimediální experimenty pak do literatury vřadit nelze právě proto, že jsou multi-mediální. Jejich autoři využili ke své tvorbě více zdrojů než je text (písmo), používají další média- zvuk, obraz. Literatura, jako kategorie, se pak těmto dílům jeví být příliš úzká. (Např:Ben Benjamin, Superbad: http://www.superbad.com )
Tento pohled ale může zkomplikovat už obrázková kniha, kdy se je najednou třeba ptát na hranici mezi textem a obrazem, jejich vztah a poměr (v kvantitativním i kvalitativním smyslu slova). Příkladem může být komiks odmítaný jako literatura do té doby, dokud některá komiksová díla nezačala získávat literární ocenění (z těch vydaných v Čechách např. Maus nebo Jimmy Corrigan). A vše je ještě složitější, když se literatura přesouvá z „papíru“ na obrazovku (monitor), kde odpadá značná část omezení tištěného média. Zde již texty spolu nemusí komunikovat pouze implicitně, formou různou měrou skrytých nebo zřejmých odkazů, citací, či parafrází, ale mohou komunikovat přímo a očividně. Dochází k „přiznání konstrukce“ kdy může být každý odkaz viditelný a přístupný všem čtenářům. Je představitelné i „literární“ dílo, obsahující obrazové a zvukové stopy (či odkazy na ně), které budou text tohoto díla spoluvytvářet. Opět tedy záleží spíše na proměnlivých kritériích nastavených měřítek literárnosti určitých děl a v neposlední řadě i na (předpokládaném) záměru autora.
Z tradiční literatury se mi v tomto kontextu jeví zajímavé srovnání s dílem Michala Ajvaze, které je, mimo jiné, také takovým papírovým hypertextem rozvíjejícím děj množstvím odboček a odkazů.


středa, října 26, 2005

tradiční versus digitální umění

Tak trochu motivován dnešní hodinou, respektive jednou poznámkou Kery vůči tradičním umělcům, teď mohu dokončit tu část úkolu, ke které jsem ještě nic nenapsal- způsoby prezentace digitálního umění. Myslím totiž, že spolu tyto dvě oblasti, totiž vztah tradičních a digitálních umělců a problematika galerie, které rozumím právě jako způsobu prezentace a distribuce uměleckého díla, úzce souvisí. Hořekování nad zkostnatělostí tradičních uměleckých struktur, je samo o sobě také velice tradiční, v každé době je možné narazit na zneuznané vizionáře, ostrakizované průkopníky, kteří byli plně doceněni a o generaci, či několik generací později. Přesto- a to že je dnes známe, to dokazuje- jim toto zneuznání nijak nebránilo v tvorbě. Pokud se galerie digitálnímu umění skutečně uzavírají, kdy zkostnatělost může být jedním, ale pouze jedním z důvodů, bude mnohem účinnější hledat vlastní, tomuto formátu mnohem bližší kanály- způsoby prezentace a distribuce. Pro určitý (řekněme virtuální) typ digitálních děl je představitelný způsob jakým je distribuován software, kdy podstatně nižší cena uměleckého díla bude vynahrazena vyšší dostupnosti, pro ty uvědomělé, kteří budou chtít umělce podpořit (ostatní si udělají „kopie“).
Abych to nějak shrnul: vzhledem k možnostem, kterými digitální umění disponuje (zejména mám samozřejmě namysli internet), není vážnější se zabývání galerií, na rozdíl od zkoumání potenciálu elektronických kanálů, nutné.

neděle, října 16, 2005

Úkol č. 1

Pro úkol jsem si vybral projekt Strandbeest Theo Jansena. Nedokáži sice přesně říct, čím mě zaujal, ale zřejmě to bude určitá fascinace jednak mechanickou složitostí Jansenových objektů (kterým měl v duch autorova záměru říkat zvířata, což se mi ovšem trochu příčí), zároveň také rozsáhlostí této studie computerem designovaného evolučního vývoje. Jako zajímavou spatřuji i paradoxnost vyznění celého projektu, kdy je jeho tvůrce přirovnáván k bohu (viz int. magazín Wired), zároveň je však v popisu nejčastěji užíváno slova evoluce. Nedokáži posoudit, zda je tento odkaz ke kreacionismu záměrný, či nikoliv, ale působí zde, byť možná implicitně, jako poměrně silný prvek. Totiž prvek inteligentního designéra, který vytváří relativně soběstačné a sebezdokonalující systémy, do jejichž chodu a vývoje již není třeba zasahovat. Jansen samozřejmě zůstává na půli cesty, neboť jeho ryze mechanická zvířata jsou schopná pouze skokového vývoje- následným zásahem svého tvůrce, to mu však nebrání v tom, aby o nich hovořil jako o živých tvorech, kteří jsou schopní vzdorovat přírodním podmínkám a především "učit" se jak jim vzdorovat.

Tím se dostávám k další části otázky, samozřejmě se jedná o mechanickou technologii, která svou složitostí nepředčí ani 300 let staré mechanické loutky švýcarských hodinářů. Autorovi jde však zjevně o víc než o pouhé předvedení složitostí jeho konstrukcí. A zde čím dále se vzdalujeme od zábavné estetizace či okázale komplikovaného techno-konstruktivismu můžeme snad, s velikou opatrností, hovořit o umění. I bez toho že by bylo možné tento bod nějak určit je právě místo, kde se přestávají zabývat pouze technickými či estetickými problémy vlastní realizace, ale odkazují mimo sebe, tím průsečíkem, kde se současné (rozuměj současně-tradiční) umění a elektronická/digitální tvorba mohou přiblížit.
Nakolik to mohu posoudit, je rozdělení na současné a digitální umění pouze uměle vytvořené, vycházející spíše z osobních či autoritativní důvodů, než z podstaty, respektive z podstatných odlišností v přístupu k tvorbě. Jediným vodítkem, které v tuto chvíli nalézám může být záměr a přesah, ale ani na takto obecné předpoklady či vlastnosti definici umění zredukovat nelze. Ve chvíli, kdy současní umělci (ať už je definujeme jak chceme) využívají moderních technologií- přičemž ochota umělců využívat dobově technologických (tedy vědeckých a technických) novinek je historický fakt- je velmi obtížné vést nějakou hranici mezi uměním současným a digitálním.
Pro toto srovnávání je Theo Jansen snad stále příliš "tradičním" umělcem. Rozdíl mezi ním a například Kryštofem Kinterou je, zdá se, pouze v Jansenově monotematičnosti, která je ve srovnání pestrostí Kinterových projektů zřejmá. Pokud bych ale měl jasněji poukázat na určitou rozdílnost, pak bych si z oceněných projektů mohl vybrat například projekt Processing. V tomto případě se přímo o umění samozřejmě nejedná, nicméně se tento program na tvorbu animací, obrazů a zvuků může (a má) stát nástrojem k jeho vytváření.


This page is powered by Blogger. Isn't yours?